Kapitola I

24. června 2016 v 21:50 | Skittleee |  The Killer
Toho dne už od rána silně pršelo. Netušila jsem, že i obyčejný déšť dokáže pomoct od mé typické ranní kocoviny. No jo, nejsem žádnej abstinent, ale není to tak strašný. Alkoholismus mi nehrozí.
Šla jsem se osprchovat, zatímco mi topinkovač vyráběl snídani. Oblékla jsem se a mazala pro hrnek pořádně silného kafe. Jakmile jsem trošku přišla k sobě a najedla se, ozval se mobil. Šéf.


"Haló?" začala jsem nevinně.

"Nová mise. Hned. Informace jako vždy." Typicky stručný a úsečný.
Jen, co jsem položila telefon, utíkala jsem do ložnice, odtud pak do šatny a před zrcadlem jsem se zastavila a upřela pohled přímo doprostřed. Okamžitě se nadzvedly šatní skříně. Za nimi se objevily veškeré zbraně i převleky. Místo prádelníku svítilo několik obrazovek s fotografiemi, osobními informacemi a poznámkami. Nějaký chlap. Až podezřele povědomý.
Vtom jsem pochopila a zavřela oči. Ze všech lidí Luke. Milovaný bratr mé nejlepší kamarádky.
Na nějaký větší soucit ale nebyl čas. Ostatně, to nikdy. Svou práci miluju a tohle k ní prostě patří. Nastala rutina. Blonďatá paruka, zaplést kláskový cop na stranu, květinové šaty se špagetovými ramínky, červený pásek, k nim odpovídající vražedně vysoké lodičky a sluneční brýle. Vypadala jsem rázem jako někdo úplně jiný. Svoje smaragdové náušnice a řetízek s pravými iniciály nahradily rubíny a stříbro. Na ruku přibyla sada mých nejneoblíbenějších rudo-stříbrných těžkých náramků. Snad to půjde rychle. Nesnášela jsem je. Ve své rudé chanelce jsem kontrolovala detaily. Falešné doklady, "žvýkačky", telefon. Chyběly zbraně. Takže jsem se otočila a popadla dva nejbližší Colty a tlumič. Pak jsem otevřela šuplík s granáty a vybrala ten nejmenší. Pro jistotu jsem přihodila ještě nůž a boxer. Pak jsem upřela pohled na bustu Venuše (kýč, ale stojí víc než nový Mac, tak co. Navíc to byl dárek od prvního houslisty.), sebrala klíče, zabouchla dveře a vyšla vstříc úkolu.
Výtah byl naštěstí prázdný. Recepce tu nebyla, takže si mě nikdo nemohl všimnout. Na ulici jsem zahlédla prázdný taxík.
"Taxi!" vykřikla jsem a ukázala gesto. Zastavil.
"Roh páté a sedmdesáté. Spěchám." Vtom se znovu rozezvonil mobil. Caleb. Rázem jsem byla soustředěnost pryč.
"Miláčku!" rozplývala jsem se.
"Čau hvězdo, co takhle oběd?"
"Určitě, jenom ještě musím do orchestru. Hlavní sezóna." Předstírané zklamání jako obvykle neprohlédl.
"Takže v SaladPalace za půl hodiny?" nadhodil s nadějí.
Po tváři se mi roztáhl úsměv. "Budu tam," zašveholila jsem.
Auto zastavilo.
"Dělá to 5 dolarů," zavrčel řidič. Podala jsem mu dvacetidolarovku a vystoupila.

TO BE CONTINUED

Skittleee <3
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama